Zemřela sestra Canisia


Bůh, ke kterému se celý život ubíráme, si dnes naši milou

Sestru Canisii (Ida) von Riedmatten

3.12.1932 – 29.01.2020

Sestru Misionářek Svaté Rodiny

povolal k sobě.

Jako řádová sestra byla 59 let verně ve službách našeho řádu.

Po složení řádového slibu v mateřském klášteře v Baarlo (Nizozemsko) působila sestra Canisia několik let jako učitelka v mateřské škole v Německu. 1965 dostala se třemi dalšími sestrami za úkol převzít vedení starobince Obermättli v Reussbühlu. Zároveň ji byla svěřena zodpovědnost za skupinu sester, která se stále rozrůstala. Sestra Canisia se angažovala při plánování a stavbě nového Domova důchodců Staffelnhof, který byl 1976 otevřen. Díky jejím schopnostem a charismatu vedla Domov úspěšně a obětavě až do odchodu do důchodu. Přispěla tak k dobrému jménu a oblíbenosti Domova. Po čase se sestra Canisia rozhodla pro několikaletou práci v sociálních službách v Roudnici.

V roce se 1996 Sestra Canisia a sestra Marlies usadily v Roudnici. Farní úřad Římskokatolické církve v Roudnici nad Labem jim připravil byt v Havlíčkově ulici. Tento dům se brzy stal malým klášterem. Odtud obě sestry působily. Navštěvovaly rodiny i jednotlivce. Sestra Canisia vyučovala němčinu na zemědělské škole a gymnáziu, sestra Marlies se věnovala hlavně starým lidem a romským rodinám. Docházelo k úzké spolupráci s místní charitou. V přízemních prostorách jejich domečku byl zřízen romský klub, kam s radostí romská mládež docházela a spolu se sestrou Marlies se učili tanci, zpěvu a praktickým činnostem (vaření, šití apod), ale zároveň se s ní připravovali na vyučování. Obě sestry byly vždy k dispozici a nablízku těm, kteří potřebovali pomoc.

Po návratu do Švýcarska se angažovala několik let u sester v Charitas Curych. Od 2004 do 2014 ji bylo opět svěřeno vedení společnosti sester v Reussbühlu.

Její síly ubývaly. Tak jak se dříve starala o druhé, tak musela teď sama přijmout služby jiných. Přesídlení do Domova Oberschache bylo nevyhnutelné. Zde byla s láskou ošetřována az do odevzdání sveho života Stvořiteli. Děkujeme Bohu za její život a působení.

Rigistrasse 7, 6010 Kriens

Řád sester MASF

Rodina a příbuzní

V pondělí 3. 2. v 15h bude za ni sloužena řeckokatolická liturgie na Charitě. V pátek 7. 2. v 17.30  bude requiem v kostele.

Nekrolog sestry Canisie přečtený na jejím pohřbu 4.února 2020 , četla sestra Martina.

My všichni, kteří jsme se tu sešli, abychom se rozloučili se sestrou Canisií, jsme si k ní během jejího života vytvořili vztah, který trvá dodnes. Sestra Canisia byla silná žena, která, jak se říká, stála v životě oběma nohama. Svým šarmem, cílevědomostí a schopností věci prosadit dokázala a ovlivnila mnohé. Chtěla bych jí teď dát hlas a přečíst její životní příběh, tak, jak ho sama sepsala.

Můj životní příběh

Narodila jsem se 3. prosince 1932 v Münsteru v kantonu Wallis. Můj otec, který byl lesním revírníkem, miloval přírodu. Moje maminka byla velmi zdatná žena, která žila ze své hluboké víry v Boha. Jako sedmé dítě jsem strávila se svými jedenácti sourozenci dětská léta naplněná hraním a radostí, že máme jeden druhého. Zvláště dva zážitky má léta mládí silně ovlivnily: Prvním bylo narození mé nejmladší sestry. Lékař nám tehdy vysvětlil : „Děti, modlete se, vaše maminka je těžce nemocná a já už nemohu dělat nic.“ My děti jsme horoucně prosili Boha o pomoc. Brzy se mamince udělalo lépe a lékař nám řekl: “ Vaše modlitba byla vyslyšena. “

Druhý zážitek, který se mi vryl do paměti, byla smrt mého bratra. Ve třinácti letech ho zabil býk. Pro celou rodinu to byla těžká rána, ale zároveň to byla doba, kdy jsme hodně drželi spolu a společně tak zpracovávali smutek.

Když jsem skončila školu v Münsteru, strávila jsem nějakou dobu u sester svaté Uršuly v Brigu, bylo mi tam dobře. Do tohoto kláštera vstoupily dvě mé nejstarší sestry. Dva roky jsem byla u sester Svatého kříže v Menzingen a navštěvovala seminář pro učitelky mateřské školy. Následujících šest let, to byla šťastná doba, jsem pracovala ve městech Gstaad a Salgesch ( Wallis ) jako učitelka v mateřské škole. Byl to čas bohatě naplněný krásnými vztahy i přátelstvími. Stále znovu jsem se zabývala už trochu „dotěrnou“ myšlenkou, že vstoupím do kláštera. Navštívila jsem ve Švýcarsku různé kláštery, ale teprve jeden inzerát mě dokázal nadchnout, totiž „Madagaskar volá“.

Nebyl to pro mne vůbec lehký krok, když jsem vstoupila do kláštera v Baarlo (Holandsko ). Ze začátku jsem si často kladla otázku: „Mám se vrátit do Švýcarska , nebo vydržet?“ Nakonec mi následující věta z Lukášova evangelia Lk.9,62 dala sílu, abych vydržela: „Žádný , kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ Po noviciátu mě poslali do Brém (Německo). První rok jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole. V následujících letech jako zástupkyně představené v domově pro nemocné. Tato léta pro mne byla velmi cenná a mohla jsem se toho hodně naučit.

V roce 1965 začala naše kongregace působit nově v Reussbühlu. Mé plány, že půjdu na Madagaskar, se tedy zkřížily. Sestry Daniela, Martha, Emilie a já jsme začaly pracovat jako „chudé kostelní myši “ v domově pro seniory Obermättli. S mnohou podporou a pomocí Patera Otteny , který se o sestry staral, nám to šlo dost dobře. Brzy jsem ale cítila, že jako učitelka v mateřské škole nejsem dosud zralá, abych převzala úkol vedoucí domova. S dovolením generálního vedení a s podporou spolusester jsem navštěvovala večerní školu pro sociální pracovníky v Lucernu. Po čtyřech letech jsem školu dokončila a dostala diplom. V této době jsem onemocněla tuberkulózou a nemoc trvala šest měsíců. Vůle k uzdravení a touha pokračovat v práci mě naučily důvěřovat Bohu a svěřit se v modlitbě do jeho rukou.

Společenství rostlo, a tak jsme se odhodlaly začít se stavbou nového domu pro všechny sestry. Ve stejné době se naplánoval a začal stavět také Dům pro seniory Staffelnhof. Nekonečná jednání a schůze, vedle běžné denní práce, si žádaly mé plné nasazení. Spolupráce při různých stavbách mimo obec, činnost v seminářích a kurzech jakož i život ve společenství se sestrami stoprocentně naplňovaly každý můj den. Ústřední myšlenka, kterou jsem si zvolila při svých věčných slibech, „Všechnno mohu v tom, který mi dává sílu“, pro mne byla jako hvězda, která mě vede. Ta mnohá léta, která jsem strávila ve Staffelnhofu jako ředitelka, mi přinesla hodně radosti. Služba starým a nemocným lidem byla pro mne smysluplná a dala mi pocit naplnění. Spolupráce s mnoha lidmi, to byla také součást , která utvářela můj životní příběh. Nový úsek života, který mi také přinesl po mém penzionování mnohé, byla moje činnost v České republice. Mohla jsem tam vydat svědectví o Boží lásce, která byla stále se mnou a o níž jsem věděla, že mě nese. Mým naléhavým přáním bylo vždy společenství. Být spolu, společně se modlit, moci načerpat sílu v tichu a klidu kaple. Tyto zážitky mi dávaly důvěru a naději pro všední den.

Tady končí životopis sestry Canisie, který sama sepsala. Ale chtěla bych přidat ještě pár vět o tom, jak jsme sestru Canisii zažili v posledním úseku jejího života. Když jste se jí zeptali, jak se má, dostali jste promptně odpověď „Mně se daří dobře.“ Jestliže je člověk silnou osobností, je pro něj těžké si přiznat, že slábne. Také pro sestru Canisii to byla velká výzva, když zažívala, že jí ubývají síly. Díky svým spolusestrám, které ji měly rády, byly empatické a měly pro ni pochopení, mohla sestra Canisia zůstat ve společenství dlouho a sestry ji opatrovaly a pečovaly o ni. Ale přišel den, kdy už to nebylo možné, protože potřebovala větší péči. Přestěhování do pečovatelského centra Svaté Anny v Oberschachen se stalo nevyhnutelným. Tento krok nebyl pro sestru Canisii, která zvládala svůj život vždycky tak samostatně, snadný. Citlivá péče v pečovatelském domě a mnoho návštěv, to byly pro ni světlé okamžiky, třebaže mohla stále méně mluvit. Byla stále tišší a zdálo se, že se připravuje na velké setkání s Pánem, který ji stvořil a nyní ji k sobě povolal 29. ledna ráno. Děkujeme Bohu za život sestry Canisie a Tobě, Canisie, děkujeme za všechnu Tvou práci v naší kongregaci a v našem světe. Kéž Ti Bůh daruje nyní radost a vezme Tě k sobě. Nyní Vás zvu, abychom si společně zazpívali píseň “ V moci dobrých sil „. Byla to oblíbená píseň sestry Canisie a patří k jejímu životnímu příběhu.

Sestra Martina o svátku Hromnic 2020